Představení Projektu našich sousedů
Nezisková organizace Post Bellum se od roku 2001 věnuje natáčení a uchovávání vzpomínek pamětníků 20. století. V archivu Paměť národa zveřejňuje svědectví válečných veteránů, obětí nacismu a komunismu, disidentů i bývalých agentů StB. Kromě dokumentace historie organizace pořádá výstavy, vydává knihy, připravuje vzdělávací programy pro školy a pomáhá starým lidem i těm, kteří dnes bojují za svobodu.
K jejích projektům náleží Příběhy našich sousedů, vzdělávací program pro žáky 8. a 9. tříd základních škol a nižších ročníků víceletých gymnázií. Účastníci mají za úkol vyzpovídat pamětníka, nahrát jeho vzpomínky, digitalizovat fotografie, prozkoumat archivy a nakonec vytvořit rozhlasovou, televizní nebo psanou reportáž či dokument. Projekt tak propojuje historii s osobními příběhy lidí a učí mladé generace chápat minulost prostřednictvím skutečných osudů.
Hodnocení projektu Příběhy našich sousedů (2023 -2025) od jeho organizátorů na GFP a poroty
Veronika Kuželová (členka organizačního týmu)
Pamětník Miloň Novák
Zapojení do projektu Post Bellum pro mě bylo velmi obohacující zkušeností. Díky práci na projektu jsem se mohla blíže seznámit s moderními českými dějinami a s osobním příběhem Miloně Nováka, který byl perzekuován komunistickým režimem za účast na demonstracích v Praze v roce 1969 k prvnímu výročí okupace Československa.
Během projektu jsem si uvědomila, jak důležité je uchovávat tyto vzpomínky a zkušenosti, aby na ně nové generace nezapomínaly. Pan Novák je velmi inspirativní člověk, který se nenechal tehdejší komunistickou mocí srazit na kolena. Je potřeba si tyto události připomínat, abychom se z nich mohli poučit.
Projekt mě naučil ptát se na správné otázky, nahrávat rozhovor a dále s ním pracovat. Tato zkušenost mi rozšířila povědomí o dějinách druhé poloviny dvacátého století. Myslím, že projekt byl přínosem nejen pro nás, ale i pana Nováka.
Pamětník Vasil Metenko představený Jaroslavou Hoťovou
Díky práci na projektu jsem se mohla blíže seznámit také s osobním příběhem Vasila Metenka, který na vlastní kůži zažil hrůzy druhé světové války.
Pan Vasil byl velmi inspirativní člověk, který vždy bojoval za to, v co věřil. Díky jeho dceři jsme měli možnost se s jeho příběhem seznámit a kriticky přemýšlet o minulosti i současnosti a více si vážit svobody, kterou dnes máme.
Naučila jsem se klást správné otázky, pracovat s nahráváním, přemýšlet a spojovat si historické souvislosti a mít pro ně větší porozumění. Občas byl rozhovor emočně náročný. O moderních dějinách jsme se sice učili ve škole, ale dozvědět se o nich prostřednictvím pamětníka bylo často emotivní a donutilo nás přemýšlet o daných tématech více do hloubky.
Celkové hodnocení
Celkově hodnotím účast na projektu velmi pozitivně. Naskytla se mi příležitost rozvíjet své komunikační schopnosti, empatii i porozumění historickým souvislostem. Určitě bych doporučila všem studentům, aby se nebáli do projektu zapojit a pomohli tak oživit další autentický příběh, jenž by jinak upadl v zapomnění.
Tereza Opršalová (členka organizačního týmu)
Pamětník Miloň Novák
Rozhovor s pamětníkem, který byl v době svého mládí vězněn na Pankráci a později zažil období pražského jara i následné normalizace, pro mě byl velmi zajímavým a poučným zážitkem. Dozvěděla jsem se informace o jeho osobní zkušenosti se ztrátou svobody, o atmosféře politických změn a rovněž o tom, jak těžké bylo po propuštění začít znovu budovat pracovní i osobní život.
Během zpracování rozhovoru jsem si rozšířila znalosti o československých dějinách druhé poloviny dvacátého století a lépe pochopila, jak výrazně tyto události ovlivňovaly běžné lidské osudy. Učila jsem se zachytit klíčové myšlenky pamětníka a převést jeho vyprávění do souvislého a srozumitelného textu. Projekt pro mě byl cennou zkušeností nejen z historického, ale i osobního hlediska.
Pamětník Vasil Metenko představený Jaroslavou Hoťovou
Tento projekt pro mě představoval velmi silný a obohacující zážitek. Rozhovor s pamětnicí mi umožnil nahlédnout do těžkého období druhé světové války a seznámit se s tím, jak vypadal pobyt v sovětském gulagu, o kterém jsem dříve čerpala informace jen z učebnic. S velkou pozorností jsem sledovala konkrétní a osobní příběh o odvlečení jejího otce na Sibiř, o jeho těžkém přežívání v nelidských podmínkách a o dopadech, které tato zkušenost měla na celou rodinu. Při práci na rozhovoru jsem si uvědomila, jak důležité je uchovávat tyto vzpomínky a naslouchat lidem, kteří si tyto události skutečně prožili.
Při zpracování projektu jsem se naučila lépe klást otázky, pracovat s nahrávkou, přepisovat rozhovor a spojit je s historickými souvislostmi. Bylo náročné zachytit emoce pamětnice a zároveň zůstat objektivní. Projekt mi pomohl prohloubit porozumění historickým událostem i lidským osudům, které za nimi stojí. Celkově hodnotím svou práci jako velmi přínosnou a inspirující zkušenost.
Závěrečné shrnutí a tipy pro budoucí organizátory
Jistě stojí za to se do uvedeného projektu zapojit. Pomůže vám pochopit historické souvislosti a uvědomit si, že tak dramatické příběhy se opravdu odehrály. Buďte připraveni na to, že se jedná o práci nad rámec klasické výuky a že je ji nutné vykonávat s velkou odpovědností. Doporučuji pečlivě si připravovat otázky, nastudovat si danou tématiku a zjistit si základní informace o pamětníkovi, abyste předešli nepřesné otázce nebo špatnému pochopení výpovědi. Ale ta práce za výsledek stojí.
Pamětník Miloš Janáček
Nina Vološinová (členka organizačního týmu)
Nejvíc se mi líbilo, že jsme mohli svůj výsledek veřejně prezentovat a že příběh, který jsme zachytili, bude uchován pro další generace. Projekt nám také dal možnost setkávat se se zajímavým pamětníkem a vyslechnout si jeho životní zkušenosti. Díky tomu jsem se dokázala vžít do dané doby a lépe ji začít chápat.
Ondřej Trpkoš (člen organizačního týmu)
Práce na projektu mě opravdu bavila. Přístup k celému procesu byl velmi inspirující a bylo skvělé zaznamenávat příběh pamětníka. I když byla práce někdy náročná, vědomí, že naše úsilí má smysl a že výsledky pomáhají uchovat historii, nás pohánělo dál.
Nina Vološinová a Ondřej Trpkoš – závěrečné shrnutí a výhled do budoucna
Práce na projektu nám ukázala, jak moc smysluplné je zachycovat příběhy lidí, kteří prožili minulost, o které se učíme jen z učebnic. Bylo inspirující setkávat se s pamětníkem, naslouchat jeho zkušenostem a snažit se je předat dál prostřednictvím audioreportáže. Projekt nás naučil spolupráci, trpělivosti a zároveň pocitu, že naše úsilí má skutečný dopad – příběh, který jsme zaznamenali, bude žít i po nás.
Hodnocení poroty (prezentace o Miloši Janáčkovi)
Audiodokument vypráví příběh mladého lékaře, jehož životní zkušenosti a postoje k normalizačnímu režimu ho přivedly k rozhodnutí opustit Československo. Tvůrci věrně zachytili atmosféru 70. a 80. let, průběh útěku, charakter lidí, kteří pamětníka provázeli, i jeho vnitřní touhu po svobodě. Audioreportáž vyniká velmi dobrou přípravou, čistým zvukem, precizním střihem a vyváženým moderováním žákovských hlasů. Zvolený způsob práce umožňuje posluchači hluboké pohroužení do příběhu a prostor pro zamyšlení. Zvolené způsoby práce umožňují posluchači pohroužení do příběhu, prostor pro vlastní zamyšlení, srovnání.
Vasil Metenko a Jaroslava Hoťová – audioprezentace
Vasil Metenko a Jaroslava Hoťová – životopisy
Pan Vasil Metenko se narodil 19. března 1918 v Kušnici v okrese Iršava na Podkarpatské Rusi. Jeho otec se jmenoval Jura Metenko a matka Marie, roz. Prodanová. Měl dva starší sourozence, Jiřího a Michala, a mladší sestru Marii.
Po základní škole studoval čtyři roky na technickém lyceu a následně pracoval jako strojník. Po záboru Podkarpatské Rusi Maďarskem a vypuknutí druhé světové války chtěl jít na pomoc napadenému Polsku, ale byl zajat sovětskými orgány, odsouzen na tři roky nucených prací a poslán do gulagu.V něm setrval v tvrdých podmínkách až do dubna 1943, kdy byl propuštěn a stal se příslušníkem československé vojenské jednotky pod vedením Ludvíka Svobody. Zde působil jako ženista, samopalník a průzkumník. Postupně byl povýšen do hodnosti četaře.
Účastnil se mnoha vojenských operací na východní frontě. Bojoval u Sokolova, pomohl osvobodit Kyjev, Bílou Cerekev a Rovno a prošel těžkými boji na Dukle. Stal se nositelem několika vyznamenání (Československého válečného kříže 1939, Československé vojenské medaile za zásluhy II. stupně, Československé medaile Za chrabrost před nepřítelem, medaile Za osvobození Prahy, medaile Za zásluhy a medaile Zasloužilý bojovník proti fašismu).
Během bojů utrpěl četná zranění. V dubnu 1946 byl poslán jako voják na trvalou dovolenou a po dvou měsících byl kvůli nedobrému zdravotnímu stavu vyřazen z armády. V roce 1947 obdržel invalidní odznak.
Jako válečnému invalidovi mu přidělena pro obživu trafika, která mu však byla v padesátých letech komunistickým režimem odebrána. Potom pracoval na Rakovnicku jako horník a od roku 1960 mu byl uznán plný invalidní důchod, během něhož pracoval jen příležitostně.
V roce 1947 se oženil a s manželkou Ludmilou vychoval syna a dceru. Po skončení války vystřídal v Čechách různá bydliště a nakonec v roce 1964 s rodinou zakotvil v Odoleně Vodě.
V roce 1968 byl nadšený ze společenských změn v době tzv. pražského jara a aktivně protestoval proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy na území tehdejšího Československa. Uvítal politické a společenské změny, které přinesla sametová revoluce. Dočkal se dalšího uznání za svou válečnou činnost včetně peněžního ocenění. Byl členem Českého svazu bojovníků za svobodu a nikdy nebyl členem žádné politické strany.
Pan Vasil Metenko zemřel v roce 2000 ve věku 82 let.
Paní Jaroslava Hoťová, rozená Metenková, se narodila 11.8. 1951 v Postoloprtech.
Její otec se jmenoval Vasil Metenko a byl ukrajinské národnosti. Matka Ludmila Metenková, roz. Šmídková, byla české národnosti. Má jednoho bratra.
Vystudovala střední odborné učiliště s elektrotechnickým zaměřením a při zaměstnání ještě absolvovala střední ekonomickou školu v Praze a dálkově také Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studium završila získáním titulu doktora práv.
Nejdříve pracovala jako elektromechanička a potom jako úřednice místního hospodářství v Odoleně Vodě. Po dokončení vysokoškolských studií působila do roku 2009 jako podniková právnička a posléze do roku 2017 jako odborný rada-právník EU. Je vdaná a s manželem Miroslavem Hotěm vychovala dceru a syna.
V roce 1968 přivítala uvolnění politických poměrů za tzv. pražského jara, avšak k dalšímu vývoji našeho státu po okupaci vojsky Varšavské smlouvy a následné normalizaci se stavěla kriticky. S velkým očekáváním přijala pád komunistického režimu v roce 1989, následující společenské změny a návrat demokratických poměrů.
V různých letech pracovala v zastupitelstvu města Odolena Voda jako zastupitel nebo jako členka finančního výboru či předsedkyně škodní komise a rovněž v radě Unie podnikových právníků. Je bez politické příslušnosti.
Mgr. Miloň Novák – životopis
Pan Miloň Novák se narodil 15. června 1947 v Brandýse nad Labem.
Jeho tatínek Miloň se narodil v roce 1923. Vyučil se tiskařem a po druhé světové válce vstoupil do Sboru národní bezpečnosti (SNB), kde se nakonec stal náčelníkem SNB pro Prahu 1. Po propuštění z této funkce se vrátil zpět ke své původní profesi. Maminka Viera, roz. Kosohorská, se narodila v roce 1925 českým rodičům na Slovensku. Vyučila se krejčovou a později pracovala jako úřednice. Měl také o dva roky mladší sestru Soňu. Rodina se z Brandýsa nad Labem přestěhovala do Prahy.
Ještě v Brandýse vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu se specializací na matematiku a fyziku, kterou úspěšně zakončil maturitou v roce 1965. Protože se od mladí aktivně věnoval sportu, zejména volejbalu a lehké atletice, pokračoval ve studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK Praha, kde se zaměřil na obor tělesná výchova a psychologie.
V roce 1968 přivítal politiku tzv. pražského jara a aktivně protestoval proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy na území tehdejšího Československa. V době prvního výročí sovětské okupace byl 20. srpna 1969 s kamarádem zatčen na Václavském náměstí. Po brutálním výslechu na stanici Veřejné bezpečnosti se na tři týdny ocitnul ve vazbě v pankrácké věznici, kde byl v nelidských podmínkách vězněn spolu s dalšími zadrženými. Jeho otec, který shodou okolností velel ve zmíněné době zásahu proti demonstrantům na Václavském náměstí, se neúspěšně pokusil o jeho propuštění. Po třech týdnech byl soudkyní Jarmilou Ortovou, nechvalně známou právničkou z normalizační éry, odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu tří měsíců s jednoročním odkladem a následně propuštěn z vazby. Hrozilo mu vyloučení ze studia, nicméně tehdejší děkan FTSV Ladislav Serbus se za něj postavil a mohl tak ve studiu dále pokračovat.
V roce 1970 se z Prahy přestěhoval do Neratovic a oženil se Zdenou Pekařovou. Brzy se jim narodil syn Miloň, který již od narození byl velmi těžce nemocný a vyžadoval tak ze strany matky nepřetržitou péči. Musel tak přerušit vysokoškolské studium a najít si zaměstnání, aby rodinu materiálně zabezpečil.
Vzhledem k udělenému trestu a nastupující normalizaci však zpočátku sháněl práci jen obtížně. Nejdříve pracoval jako dělník a závozník u fekálního a popelářského vozu, později jako vychovatel ve Středním odborném učilišti Spolana Neratovice a krátce i jako vedoucí oddělení investiční výstavby v Kaučuku Kralupy. Časem se přece jen mohl vrátit k milovanému sportu nejdříve jako masér neratovických fotbalistů a od konce sedmdesátých let nalezl na delší dobu uplatnění jako vedoucí plaveckého střediska a koupaliště v Neratovicích. Jako organizátor a propagátor sportovních aktivit má tak jistě zásluhu na rozvoji tělovýchovy ve městě. V roce 1980 také dálkově dostudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu v Praze.
V roce 1977 se musel vyrovnat s velkou životní tragédií, když mu zemřel těžce nemocný syn. O rok později tak s manželkou adoptovali dceru Šárku, s kterou má stále velmi vřelé vztahy.
Svůj další profesní život spojil především se školstvím. V letech 1988 – 1994 zastával funkci zástupce ředitele pro mimoškolní výchovu na SOU Spolana Neratovice a potom se stal středoškolským profesorem na Gymnáziu Františka Palackého v Neratovicích. Na základě důvěry občanů, kterou v roce 2002 získal v obecních volbách, vykonával v letech 2002 – 2006 funkci místostarosty města Neratovice. Krátce před odchodem do důchodu v roce 2009 pracoval jako obchodní ředitel jedné společnosti a vedoucí oddělení dopravně správních agend.
Pan Miloň Novák nikdy nebyl a ani v současné době není členem žádné politické strany.